II.
Mezi nedotaženými závěsy pronikl paprsek ranního slunce a dopadl na jednu z gerber v rudé smaltované váze. Pozorovala hru světel přivřenýma očima a napadlo jí, že se zrovna tyhle květiny k téhle váze naprosto nehodí. Snad křišťálová by byla lepší......
Uvědomila si a překvapilo ji, že její první myšlenka dne patřila květinám. Spíše by měla patřit tomu, kdo ještě klidně oddechuje vedle ní. Když už pro nic jiného, tak alespoň z vděčnosti za krásný zážitek z této noci. A z několika dřívějších. "Nebuď cynická," okřikla se v duchu.
Za dveřmi se ozvalo zamňoukání. Spěšně vstala a s krokem podobným té, jež čekala, až se někdo slituje nad jejím neúnosně hladovým stavem, odcupitala do kuchyně. Ještě ho nechtěla vzbudit, ještě chtěla využít pár chvil samoty, pro ni tak vzácných. Proto hned za dveřmi popadla chlupaté stvoření do náruče, aby ho utěšila, než mu do misky nalila mléko. Bílé mléko do hnědé misky. Ta kombinace jí připomněla jedny z jejích šatů.
Sedla si ke stolu s čokoládovými oplatkami a s rukou pod bradou sledovala růžový jazýček, jak po kapkách vyprazdňuje obsah misky. Občas se zastavil a v ten moment se žlutozelené oči zvedly a podívaly se do jejích. Našly snad pod řasami ten smutek, tu spoustu otázek? Otázky o tom, zda tenhle vztah má smysl, zda vůbec nějaký vztah má smysl… Po kolikáté se takhle ptala sama sebe, vždycky zůstávala sama s takovými otázkami. Ovšem, tentokrát měla společnost. Připadalo jí, jako by v těch uhrančivých očkách mohla nalézt odpověď. "Jo holka, tak s tímhle já si starosti nedělám, co přijde, to přijde…" Usmála se: "Taky to podle toho vypadá, každý koťata s jiným…" Už se smála skoro nahlas "To bych dopadla, kdybych se řídila tvými radami, už teď je to na pováženou…" "Dělej si, co chceš, ale myslím si, že si jen přiděláváš starosti, když zcela naivně přemýšlíš, jestli je to ten pravý, je to přeci jen mužský, ne? Máš pocit, že by vůbec mohl existovat nějaký ideál? Mňaaauu…" Slastně se protáhla nad vyprázdněnou miskou. Tlapičky se rozběhly po linu směrem ke dveřím. "Stejně si to uděláš podle svého, co já bych ti radila." Oči upřené na venkovní dveře nepotřebovaly tlumočníka.
Když osiřela, bylo jí trochu smutno. Přestože se rozhovor odehrával jen v její mysli (čímž ovšem nijak neutrpěla jeho plodnost), společnost malé přítelkyně v kuchyni chyběla, ráno se zdálo být opět šedivé a prázdné. Napila se, v koupelně si pročísla vlasy a vydala se zpátky do pelíšku za mnohem větším, a trochu méně chlupatým stvořením, které ji přitisklo do svého náručí.