III.
Kolena pod bradou a ruce kolem kolen, seděla na matracích. Přimhouřenýma očima sledovala, jak v kuchyňském koutu připravuje něco k snědku. V každém jeho pohybu cítila tu jeho ostýchavost a nejistotu. Právě v takových chvílích si nejvíc uvědomovala jeho hlubokou beznaděj. Všechny jeho tužby se choulily v koutku jeho duše, sám je tam zahnal, bránil se falešným nadějím.
Občas se jich dotýkal v těch bolestných rozhovorech.
Pro oba. Protože oba věděli, že se nic nezmění, že nikdy nebude jeho.
Napořád.
Nesla jeho i svou bolest. A občasný pocit beznaděje. Ovšem střídalo ho i štěstí.
To pak zapomínala na bolest a dokázala jen být.
A prožívat.
Plnými doušky užívat to, co jí v jejím životě chybělo.
Být pro někoho důležitá.
Hlavou se jí honily vzpomínky z jejich začátků. Jako každé začátky se v té době zdály být těmi nejkrásnějšími. Něžné opatrné doteky, které nevěřily, nechápaly, co se to vlastně stalo, tak najednou, bez varování. Krůček po krůčku se sobě přibližovali, střádali do paměti každou chviličku spolu strávenou. Každý společný výlet, oběd, pak noc v hotelu, po které byla přesvědčena, že nemůže být nic krásnějšího. Právě v téhle chvíli začala mít strach. Že už nikdy nic krásnějšího nepřijde, že už bude vždycky všechno porovnávat s tím, co už bylo. Že už všechno bude jen krásné, ne nejkrásnější.
Věděla, že to musí přijít, že jednoho dne její vrozená nespokojenost zvítězí, že nedokáže vytrvat ve vztahu, přestože stále cítí dost na to, aby podobný vztah mohl začít, ale na to aby pokračoval, to nestačí. Cítila, že nejvýš pár týdnů a bude mu muset ublížit. Kudlanka. Jsem jako kudlanka, bezcitná a sobecká. Přestože ti, kdo se mnou kdy byli, se cítili se mnou šťastní, často jsem jim dokázala dát víc, než kterákoliv jiná. Protože když miluju, darovala bych srdce, aby ten druhý byl šťastný. Přesto dokážu tolik ubližovat. Proč? Nezasloužím si být s někým šťastná, měla bych se vyvarovat dalšího vztahu, jak nejdéle to půjde. Vyhýbat se příležitostem, které by k něčemu takovému mohly vést…. Naivko, stejně neodoláš, jsi prostě nenasytná, nikdy nemáš dost, jsi nemocná z mužskejch….
"Nemrač se, budeme večeřet," vytrhl ji ze sebekritických úvah. Odpověděla smutným úsměvem a lenivě se začala zvedat z matrace.
"Nemohla bych dostat večeři do postýlky?"
"Ne," pravil rezolutně.
Nakrabatila čelo.
S pobaveným úsměvem ji k sobě přivinul.
"Protože v postýlce bys neměla na jídlo čas."
"Proč?" Zeptala se po dlouhém něžném polibku s naivním i potutelným úsměvem na tváři.
"Radši se neptej nebo se k té večeři nedostaneme."
Vyprostila se z jeho objetí.
"Tak to ne, mám strašný hlad."
Přes všechnu lehkost jejich vzájemné komunikace a vášeň, která mezi nimi občas zajiskřila, cítili oba, že konec na sebe nenechá dlouho čekat.