IV.
Se zavřenýma očima pozorovala, jak se v jejím srdci a těle rozlévají sladké tóny klavíru. Kouzlil je svýma zázračnýma rukama, celou svou duší se položil do kláves, hrál jenom pro ni, s veškerou vášní a touhou, kterou k ní pociťoval, přestože slabé stěny paneláku nijak nebránily všem zvukům proniknout i do bytů a životů okolních obyvatel. Už to pro ně musela být každodenní mše, kdy se mohli zaposlouchat a zastavit se ve svých šedivých zdech a dnech a nasát do sebe trochu málo z atmosféry tohoto bytu, který do detailu odrážel jeho jedinečnou osobnost.
Neustále ho objevovala, neustále ji překvapoval. Žil ve dvou naprosto odlišných světech a téměř nikdo z jeho okolí neměl možnost poznat obě jeho tváře. Snad jen pár lidí z jeho rodiny a ona mohli žasnout nad jeho rozporuplností, schopností sloučit neslučitelné. Stačilo se jen podívat na jeho ruce. Pracující ruce, odřené a plné šrámů, tyhle ruce teď čarovaly v klávesách, ty samé ruce jindy tvořily úžasně jemné rysy tváří z hlíny, ty samé ruce, ale to už věděla jen ona, dokázaly v jejím těle rozehrát každičkou strunu, každičký společný intimní okamžik proměnit v malý zázrak.
Nebyl Bohem, to ne, naopak ona se cítila bohyní, když byl s ní, obdivovanou a hýčkanou. Navzdory tomu, že jeho spolupracovníci ho znali jako pracanta a tvrdého chlapa, když se vrátil do svého bytu a sundal montérky, stal se z něj umělec, estét a nejpozornější a nejněžnější milenec, jakého kdy poznala. Volný čas trávili na výstavách a koncertech, tedy pokud ho netrávili doma při intimním osvětlení a u báječné večeře, kterou ve své dokonalosti také stvořil sám…
Skladba dozněla, svezl se k ní, ještě zasněné, na koberec, schoulil se s hlavou na jejím klíně. Objala milovanou hlavu a sklonila k němu tu svou. Ale jakmile položila dlaň na jeho krk a ucítila rozpálenou kůži, srdcem jí projel šíp bolesti. To, co se snažila vytěsnit ze svých myšlenek se opět krutě připomenulo, tentokrát jeho zvýšenou teplotou. To, o čem nemluvili. To, co je provázelo v každé vteřině, přestože si oba zakázali na to myslet.
Rozeštkala se. Jeho ruce se vymrštily a pevně ji objaly kolem pasu. Nemuseli o tom mluvit. Oba věděli, že jediná bolest, která je v posledních měsících spojovala a úplně zastiňovala jakoukoli jinou starost, je čas, který jim zbývá. Tedy jemu a jejich společnému životu. Těch posledních pár měsíců už nemluvili o společné budoucnosti. Předtím věděla, byla si jistá, že konečně našla svůj přístav. Člověka, se kterým by nejen dokázala prožít celý život, ale i jít na konec světa, na konec vesmíru. Dala by za něj život. Jenže to nestačilo.
Když tenkrát byl na vyšetření a pak zmizel na několik dní beze slova, zůstala stát s očima dokořán, sama uprostřed pouště. Nemohla pochopit, co se stalo, těch pár dní jen existovala, jako by se přestal točit svět. Nakonec se vrátil, rysy strhané, svěšená ramena, v očích strach štvané laně. Zhroutil se jí do náruče, okamžitě pochopila, že bolest, kvůli které jí na pár dní opustil, byla mnohonásobně větší než ta její. Po několika slovech, která slyšela z jeho úst, se jí sesypal na hromádku celý život, který chtěla prožít s ním. Diagnóza či spíš rozsudek byl jasný, nejvýše dva roky.
Po prvních týdnech, kdy nebyli schopni spolu mluvit bez slz v očích a tíživé bolesti v srdci, se pomalu začali vzpamatovávat. Začali žít jako dřív, postupně čím dál intenzivněji. Prožít každý okamžik, který jim byl ještě darován. Děkovali za každé společné ráno, za každý večer, za každou noc. Dlouhé hodiny leželi v trávě, pevně k sobě přitisknutí, nechávali se unášet zvuky přírody oslavujícími zázrak života. Vychutnávali mávnutí křídel motýla, vůni zralých jeřabin, šplouchání vody ženoucí se přes kameny daleko k moři.
Dokud se neobjevovaly příznaky, dokázali zapomenout na velmi dlouhou dobu. Teď už to tak dobře nešlo. Občas se cítil slabý, občas trpěl bolestmi, které se snažil nedávat najevo, aby alespoň ona těch šťastných chvil mohla prožít víc. Ale byli si příliš blízcí, aby to před ní dokázal utajit. Reagovala na každé přimhouření očí, každý záchvěv tváře. Okamžitě ho objala a dávala mu svojí sílu. Přestože jí také potřebovala spoustu. Musela si jí dostatek uchovat, až bude sama….
Probudila se do šedivého nedělního rána. Seděla nad vlažným čajem a prázdnýma očima pozorovala mouchu lezoucí po zdi. Z rádia se linuly staré nostalgické písničky. Pomalu zamíchala do čaje med a olízla lžičku. "Oslaď si život, holka." říkávala jí kromě spousty dalších mouder babička. Potřebovala by trochu medu na duši. Nebo heřmánek. Její oblíbené rádio na ni připravilo pěkný podraz. Už při prvních tónech Hegerky jí srdce sevřela neviditelná železná dlaň a začala drtit. "Mám vanu plnou fialek, mám vanu plnou fialek…" Při refrénu už přestala ovládat udušené city. Zhroutila se do sebe a čekala jako na rozsudek na poslední verše písně, kdy interpret hudby, která dlouhé roky byla součástí celého domu, odchází….